• Jste zde:  
  • Úvodní stránka

Kovárna a jak jsem se ke kování dostal

Strašně jsem chtěl než zestárnu, mít ženu domov a kovárnu. Tak to je trochu parafráze na jednu píseň Jana Vyčítala. Ale faktem je, že do železa jsem začal mlátit už na základní škole. Teda ne přímo v ní, ale doma v kotelně. Měli jsme kotel na koks a dole se dala otevřít popelníková dvířka a těmi šlo strčiti do prostoru spalování kus železa. Na špalek na kterém děda seděl při čištění kotle se pomocí hřebíků připevnilo velké kladivo a menším jsem mlátil do žhavého materiálu až se kotelna třásla. Vyrobil jsem několik hrotů na šípy, náramek, nekvalitní nůž a možná ještě cosi. Zato jsem kvalitně spekl koks a přehřál kotel, takže jsem byl dědečkem povolán na jiné práce.

Teprve na strojní průmce jsem se mohl realizovat jako kovář amatér, protože tam byla kovárna a my v ní podle osnov strávili předepsaný čas. Pravda někdo více jiní méně, ale s osnovama nešlo hýbat a tak jen povinně: hřebíky, skobičky, lavičníky a pár drobností. Ale pomocí různých fint jsme se někteří snažili dostat se do kovárny jak se dalo. A tam jsem poprvé vykoval čepel k dýce a k meči. Meč mi byl zabaven snaživým dílenvedoucím.

Zlatý věk pro mne nastal až u metrostavu, kde jsem sloužil jako kotelník, topič, hlídač apod. Materiálu bylo všude dosti, bylo to krátce po revoluci, kotle s koksem k dispozici a do kotelny mi nikdo nelezl. Mistr se s výrobou smířil neboť usoudil, že lepší kotelník který tam je a dělá ledacos, než ožrala co někde chrápe nebo nasává. A tak jsem začal shánět kovářský svěrák, zápustky a zástěru a vyrábět kleště, utínku, vlka apod. A taky kovat co šlo. Hroty na kopí, na šípy, příčky k mečům, spony, no prostě všechno na co fantazie stačila. Kovárnu jsem dotáhl do podoby středověké a začal jezdit po bitvách a tržištích. Velmi mi pomohl kovář pan Melč, který mi ukázal co to je "být kovářem". Za tu dobu jsem pochopil, že klasické kovářství je jen pro pár šťastlivců, jež od malička vede pokud možno rodová tradice. Ale ani kování mříží a plotů, podkovářství a další se nedá dělat bez solidního zázemí, dílny, svařovny a ledasčehos jiného.

Tak jsem se specializoval na výrobu toho, co nikdo dělat nechce. Pomohli mi k tomu různí nadšenci svým přístupem k living historii: svařování jen kovářské ve výhni, bez strojů na el. energii atd. Broušení na pískovcovém brusu. Jediné, co se neujalo je výroba železa ve vlčí peci (svářkové železo). Takže kdo se spokojí s obyčejnou ocelí, překládanou ocelí, popřípadě něčím ušlechtilejším je u mne vítán.

kované zboží

Sortiment výrobků bude uveden v katalogu. Ale namátkou: kované šperky, náramky, prstýnky, přívěšky. Věšáčky, svícínky i svícny. Keltská kopí a sekery. Klasická kopí, hroty na šípy. Protože sám střílím musím se pochlubit, že dělám jedny z nejlepších. Různá zvířátka, zvonky, tesáčky a nožíky. Vidlice a vidličky, ocílky (křesadla).Taky pár kuriozit. Trpaslíka, klavír a vánoční stromeček. Za svůj mistrovský kus bych považoval vykování Krista na kříži a japonskou dýku tanto, jež byla celá zhotovena tradiční metodou - včetně kalení, broušení, soupravy a montáže. Pouze leštění jsem pro nedostatek nástrojů (kamenů) udělal netradičně. Zase mi jí ale v Čechách, konkrétně v Brně, někdo tradičně ukradnul přímo ze stánku, kde byla na ukázku, takže se to vyrovnalo.